Krym z pohledu nerusofila

co se stalo: provokatéři zneužili oprávněné nespokojenosti lidí se zkorumpovanou vládou, destabilizovali Ukrajinu, a tak historicky a demograficky drtivě ruská oblast využila práva sebeurčení a přešla ke stabilnějšímu ruskému sousedovi. Nevidím žádný racionální důvod, proč by z takové lapálie měla být třetí světová.

Rovněž nevidím důvod, proč by to mělo být přirovnáváno k Anšlusu Rakouska, či dokonce naší okupaci v r. 1968, jak to učinil náš ministr kultury na půdě poslanecké sněmovny a sám tak o sobě ukázal, že žije spíše na západní propagandě, než v realitě.

Pro určité kruhy na západě je to samozřejmě drtivá porážka. Jenže tato porážka není primárně vojenská, ale spíše politicko-morální. Ukázalo se totiž, že model tzv. "barevné revoluce" selhal na Ukrajině už podruhé a tentokrát dostal barvu krve.

Evropa stojí na důležitém rozcestí. Buď si přizná, že sborná vede 2:0, protože prostě hrála lépe a racionálněji, nebo může dále pokračovat v eskalaci již tak dost nepříjemné situace a v důsledku možná způsobit, že i daší nejméně dvě oblasti na východě Ukrajiny, Doněck a Luhansk, kde převažuje ruskojazyčné obyvatelstvo, budou Krym následovat.

V případě další eskalace by tomu zřejmě nezabránily ani mezinárodní sankce proti Rusku, které, jak se zdá, míří zatím především do finanční oblasti a mohly by se tak stát i dvojsečnou zbraní, která by jen urychlila odklon od západních měn jako světových rezervních měn, a nezabránila by tomu ani žádná vojenská operace, která by na východě ostatně měla ještě mizivější naději na úspěch, než v případě Krymu. 

Co Evropa nyní potřebuje je politika schopného uznat jasnou porážku západní politiky směrem k Ukrajině a Rusku, odvážného politika schopného uvědomit si a jasně formulovat chyby, které k této porážce vedly, zklidnit účelově nacionalistické hormony, uznat ji jako realitu, do níž víceméně nutně vyústily, prosadit klid zbraní a uzavření politického příměří.

V strategickém zájmu obou velmocí, jak Ruska tak EU, je totiž spíše vzájemné sbližování, neboť jsou na sobě jednak vzájemně vitálně hospodářsky závislé a také stále hluboce kulturně spřízněné, spojené společným základem křesťanské morálky, z níž obě tyto civilizace nepochybně vycházejí. 

Zdá se mi naprosto logické, že Krym této neklidné situace z vlastní vůle vyjádřené v referendu využil a přešel zpátky pod křídla Ruska, které ho bezodkladně přijalo a je nepochybě schopno zajistit jeho bezpečnost a respektovat práva menšin podstatně lépe než současná ukrajinská vláda.

Při pohledu na jeho demografii je výsledek onoho referenda více než důvěryhodný pro každého, kdo si zachovává základní soudnost a nestrannost. Možná jen nechtěl už zastávat roli žolíka v krvavé hře pouličních gangů radikálů, do které velmocenské zájmové sféry bude Ukrajina spadat a samozřejmě chtěl na nepřehledné situaci vydělat. Navíc je to vlastně jen návrat do přirozeného stavu, který byl zvrácen arbitrárním zásahem sociálního inženýrství v sovětských dobách. Stalo by se tak nejspíše dříve či později tak jako tak.

A ostatně můžeme oprávněně argumetovat, že vlastně celá EU vznikla podobným způsobem, jakým se nyní Krym připojil k Ruské federaci. Jen ona účast a výsledek referenda byl jen ještě přesvědčivější a pro jeho obyvatelstvo je samozřejmě velmi dobře, že se tak stalo takto poklidnou cestou.

Rusko svůj velmi dobrý tah už udělalo, nyní je na řadě druhá strana. A osobně si myslím, že odvážný politik světového formátu, který by na západě konečně přišel s uznáním této reality a postavil se proti oněm nyní spíše už směšným a nevěrohodným výpadům, by jistě nejen prokázal talent, střízlivost a prozíravost skutečného státníka v této hře možného, ale zajistil by tak především respekt své zemi - neboť postavit se kolektivní hlouposti vyvolávající konflikty, které pak není schopna zvládnout, vyjádřit přání být Rusku partnerem v hledání skutečně mírového řešení situace, kterou samo evidentně nezavinilo a výhodného pro všechny strany a potvrdit tak suverenitu rozumu nad harašením zbraněmi z obou stran a dalšími nepříliš věrohodnými hrozbami zaznívajícími nyní ze západu na ruskou adresu je patrně vpravdě jedinou cestou, jak další nebezpečné eskalaci zabránit.

Jak mí přátelé vědí, nejsem ani rusofil ani eurofil, jsem český vlastenec. Může tím státníkem být Miloš Zeman?

Autor: Jan Zeman | pátek 21.3.2014 23:00 | karma článku: 44,29 | přečteno: 8747x