Na úvod

Tento článek si kladl za cíl doplnit některé informace k článku Adama Bartoše: "Česku chybí základní smlouvy o EU, ověření už čtyři roky vázne v Itálii", rozebrat jejich možné souvislosti a důsledky, a pokusit se je trochu chápat z hlediska prostého občana, který se snaží v těchto složitých otázkách vyznat. Článek je dlouhý a složitý. Je výsledkem několikaměsíčního získávání informací a studia, kdy jsem se snažil vyznat v celé té velmi složité a nepřehledné otázce formalit našeho členství v EU. Text nebyl ostatně původně určen ke zveřejnění - vznikl na popud senátora Josefa Kalbáče a byl pak rozeslán všem zainteresovaným politikům a novinářům - již před několika měsíci. Ale nikdo z nich - ani pan dnes už bývalý senátor sám - se k němu dodnes nijak nevyjádřil. Že by metoda mrtvého brouka? Proto jsem se ho nakonec rozhodl uveřejnit.

Je mi jasné, že pro běžného občana bude text velice obtížně stravitelný - jakkoli jsem se snažil být co nejpolopatičtější. S těmito úředními věcmi je to holt setsakra zapeklité. Kdybych měl učinit sepsání o mé anabázi, dalo by se to třeba nazvat Eurozámek, kdo by to ale pochopil - jeden Kafkův potomek takyliterát říká: Prosimvás, kdo by dnes čet Kafku, dyť ho žijem.

A tedy komu se nechce prokousávat onou nudnou úředničinou, tomu lze doporučit přečíst si jednotlivé mezititulky, možná tučně vyznačená místa, a nebo rovnou přeskočit na předposlední odlehčenou kapitolku s názvem Kterak se Vláďa Č. R. stal animírkou v Evropském domě. Ostatním nelze než popřát vytrvalost a dobré nervy při odhalování jedné možná z největších absurdit posametových dějin.

 

 

Četl jsem celkem pět odpovědi MZV na otázky, které kladli ministerstvu v souvislosti s Lisabonskou smlouvou (LS) poradci senátora Kalbáče (č.1), pan senátor sám (č.2), europoslanec Vladimír Železný (č.3) a redaktor iDnes (č.4a, 4b) - otázky ke stavu vypracování, ověření, uložení, předání, ratifikace a vyhlášení textů smluv o Evropské Unii (EU) a Evropských Společenstvích (ES).

Opovědi MZV zdají se mi často plně neodpovídat na položené otázky - občas se mi zdají zavádějící, a sem tam možná i nepravdivé.

 

Rozhodovalo referendum v ČR o přistoupení ke smlouvám, jejichž český text neexistoval?

Texty mezinárodních smluv o EU a ES jsou již od Římské smlouvy (ta v r.1957 založila Evropská společenství) ukládány u tzv. depozitáře - kterým je archiv vlády Italské republiky. Ten pak předává úřední opisy jednotlivých jejich jazykových znění příslušným vládám zemí, které mají způsobilost stát se smluvními stranami - a to jako znění, která jsou pak obvykle oficiálním zdrojem tzv. rozhodného textu. Ten se pak stává součástí právního řádu jednotlivých zemí - jakmile je tam vyhlášen - a lze podle něj pak rozhodovat u soudu. Jedná se o postup, který je u vícestranných mezinárodních smluv celkem běžný, a pamatuje na něj tedy i tzv. Vídeňská úmluva o smluvním právu - což je základní dokument mezinárodního práva, kterým se musí řídit všechny mezinárodní smlouvy, které mezi sebou uzavírají země této úmluvy - tedy i členské země EU, které jsou jí všechny vázány.

Vypracování nového jazykového znění mezinárodní smlouvy, která již platí, je poměrně složitá procedura a zahrnuje především kontrolu, zda nové překlady vícestranných mezinárodních smluv významově odpovídají stávajícímu platnému znění. Je to funkce, kterou u depozitářových smluv vykonává depozitář podle čl. 77/2 Vídeňské úmluvy ("Pokud smlouva nestanoví jinak nebo se smluvní státy nedohodly jinak, funkce depozitáře spočívá zejména: v pořizování ověřených opisů shodných s původním textem a všech dalších textů smlouvy v jiných jazycích, které mohou být podle smlouvy požadovány, a v jejich zasílání smluvním stranám a státům, které mají způsobilost stát se stranami smlouvy"). Depozitář pak předává (ověřené) opisy textů jednotlivých jazykových znění vládám jednotlivých zemí, které jsou způsobilé stát se smluvními stranami, a opatřuje je podle zvyku certifikací, která v případě smluv o EU a ES podle logiky čl. 10/a Vídeňské úmluvy potvrzuje to, že se jedná o opis nebo překlad deponovaného autentického znění příslušných smluv. Ustanovení o depozitáři jsou obsažena i ve všech v současnosti platných smlouvách o EU a ES - a říkají to, co čl. 77/2 Vídeňské úmluvy - tedy že texty smluv mají být uloženy u depozitáře - kterým je vláda Italské republiky - a jejich ověřené opisy předány vládám jednotlivých zemí. Autentický český text těchto smluv v nových jazycích přistupujících zemí tedy zřejmě podle čl. 10/a Vídeňské úmluvy ("Text smlouvy se stává původním a konečným byl-li zachován postup stanovený v textu nebo dohodnutý státy, které se podílely na vypracování smlouvy") právně neexistuje před tím, než byl text pořízen depozitářem - protože český překlad zakládacích smluv o EU a ES zjevně jinak "ověřen" nebyl (například parafou za českou stranu).

Tento postup má svou logiku - lze si totiž těžko představit, že tak složité a dlouhé smlouvy jako jsou smlouvy o EU a ES vypracované v deseti nových jazycích zároveň - které měly významově odpovídat jedenácti stávajícím jazykům - budou významově shodné jaksi automaticky - a byla by tedy všechna autentickým zněním - bez toho, aby je bylo nutno vypracovat úřadem, který za správnost překladu převezme zodpovědnost, tedy podle práva depozitářem. Ověřený překlad ostatně musí existovat i u normálních smluv. (Podle vyjádření ředitele odd. smluv Rady EU pana Philipa Evanse existuje prý mezi italskou vládou a Radou EU dohoda, že gesci textů smluv řídí a vypracovává odd. smluv Rady EU - neboť Itálie na to už prý dávno nemá kapacity. A toto oddělení je pak zasílá italské vládě, ta je archivuje a posílá pak úřední opisy jednotlivým zemím. Vzhledem ale k objemu písemností, který to představuje, a že ani odd. smluv Rady EU na to nemá podle svého vyjádření dostatečné kapacity - a omlouvá to například i tím, že - cituji: "vydávat tolik papíru je neekologické" - často se to stává se značným zpožděním a v některých případech - jako u původních znění smluv o EU v jazycích patnáctky se tak nestalo dodnes - jak potvrdilo i MZV, viz dále.)

U nových smluv jako byla Přístupová smlouva k EU platí ještě ustanovení čl. 24/4 Vídeňské úmluvy ("Ustanovení smlouvy, která upravují ověření textu, vyjádření souhlasu států s tím, že budou vázány smlouvou, způsob nebo den vstupu v platnost, výhrady, funkce depozitáře, jakož i jiné otázky nutně vznikající před vstupem smlouvy v platnost, se provádějí počínaje přijetím textu smlouvy".), je otázkou, zda toto ustanovení platí i pro texty vznikající při přistoupení nových zemí ke smlouvě, která už platí; avšak vzhledem k tomu, že depozitář je ten, kdo podle čl. 77/2 Vídeňské úmluvy vypracovává text v novém jazyce - a bez něj nemůže být smlouva schvalována - vztahuje se v tom zřejmě i na ně a každopádně na Lisabonskou smlouvu.

Vraťme se ale na chvíli k Přístupové smlouvě. Na přímou otázku redaktora iDnes Adama Bartoše, jaké že datum nese certifikát Přístupové smlouvy (předané podle ustanovení o depozitáři v čl. 3 Přístupové smlouvy resp. čl. 61 Aktu o podmínkách přistoupení vládě ČR, resp. MZV) odpovědělo MZV jednoznačně - cituji:

"Certifikáty se nedatují (ukázka přiložena)".

Žádnou "ukázku" ale MZV Adamu Bartošovi k odpovědi nepřiložilo, a nedodalo ji ani na jeho opakované urgence.

Nicméně na úplném konci částky 15 44/2004 Sbírky mezinárodních smluv - na stranách 8563-8564 (k vidění také zde:str. 1, str. 2) vyhlašující Přístupovou smlouvu + k ní připojené zakládací smlouvy EU a ES a jejich novely a opravy, je zveřejněna certifikace od italské vlády. Je zcela zjevně datována. Nese datum 22. července 2003 a je podepsána vedoucím služby pro diplomatické spory a mezinárodní smlouvy ministerstva zahraničí Itálie.

Proč tedy MZV uvádí, že se certifikáty nedatují?

Referendum o přistoupení ČR do EU proběhlo 13.-14. června 2003. Prováděcí zákon referenda o přistoupení - zák. 114/2003 Sb. ve svém §1 odst. 2 nařizoval, že "Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii musí být přístupna k nahlédnutí každému na obecních úřadech, které jsou matričními úřady, nejméně 21 dnů před konáním referenda." MZV navíc v odpovědi europoslanci Vladimíru Železnému uvádí: "Dokumenty a elektronická média předaná vládě ČR byla postoupena archivu MZV ČR k archivaci dne 24. května 2005 v tištěné podobě (č.j. 109377/2005-OVTSP) a v elektronické podobě dne 23. června 2003 (č.j. 122094/2003-MPO)."

Vyvstává tedy a) otázka, jaký že text Přístupové smlouvy byl na obecních úřadech přístupný k nahlédnutí občanům ČR 21 dnů před konáním referenda (prvního, které se kdy v ČR konalo), když MZV archivovalo smlouvu až 23. června 2003 ? (a vláda Itálie zjevně navíc vydala text Přístupové smlouvy - a tedy i Aktu o podmínkách přistoupení a texty zakládacích smluv EU a ES a jejich pozdějších novel, připojené podle čl. 61 odst. 2 Aktu o podmínkách přistoupení - více než měsíc po konání referenda o přistoupení v ČR)

a

b) otázka, jaké že to dokumenty MZV archivovalo dne 23. června 2003 - tak jako tak jasně více než týden po referendu - když Přístupovou smlouvu se všemi stanovenými přílohami, tedy i českým zněním zakládacích smluv o EU a ES včetně oprav v textech vydala Italská vláda patrně až 22. července 2008 ?

Abych to vysvětlil: Je velmi pravděpodobné, že MZV za oficiální znění smluv o EU a ES tak jako tak v dobré víře považuje ta, která jsou publikována v Úředním věstníku EU. MZV ve své odpovědi senátorovi Josefu Kalbáčovi jasně uvádí: "Fakt, že SES ani SEU nestanoví povinnost publikace primárního práva v Úředním věstníku, nijak neubírá možnosti považovat jej za oficiální zdroj i tohoto práva." Nicméně mě se (i podle logiky čl. 1 a závěrečných ustanovení Přístupové smlouvy a smluv o ES a EU v návaznosti zejm. na čl. 10/a a také 77/2 Vídeňské úmluvy) jaksi zdá, že zdrojem konečného oficiálního znění smluv o EU a ES - tedy depozitářových smluv podle mezinárodního práva - může být pouze to znění a jeho případné opravy, které bylo deponováno a vydáno depozitářem - tedy vládou Italské republiky, protože před tím české texty zakládacích smluv o EU a ES a jejich novel ověřeny nebyly (což vyplývá z odpovědi MZV č. 1). Podle všeho také nebyly tyto texty tehdy publikovány ani neoficiálně v Úředním věstníku EU, na který se MZV tak rádo odvolává (Přístupová smlouva tam byla např. publikována až 23. září 2003). A mám tedy za to, že před datem vydání certifikovaného textu těchto smluv v českém jazyce - jako autentický - český text zakládacích smluv o EU a ES podle mezinárodního práva (tj. zejm. čl. 10/a Vídeňské úmluvy) vůbec neexistoval. (Úřední věstník EU navíc - i kdyby tam byly texty publikovány - nemůže být patrně považován za "oficiální zdroj" textů zakládacích smluv EU a ES, neboť se jedná o depozitářové mezinárodní smlouvy, u nichž se vznik autentického znění, vzhledem k absenci jiného "ověření", zjevně řídí ustanoveními o depozitáři podle mezinárodního práva a také proto, jaká praxe v případě vzniku textů smluv v EU panuje - tj. že texty smluv se tam zhusta masivně přepisují a opravují - až poté, co jsou podepsány nebo dokonce schváleny a ratifikovány- viz. také odpověď MZV č. 1. a dále.)

 

Chtěl bych ale poznamenat, že Přístupová smlouva je především smlouvou, kterou ČR především přistupovalo k zakládacím smlouvám o EU a ES včetně jejich pozdějších novel, které jsou podstatou jejich práva. Přistoupení k mezinárodní smlouvě lze provést i jinými způsoby než přístupovou smlouvou a obvykle se provádí tzv. přístupovými listinami, nebo protokoly, jak kdo to nazývá. Přistoupení ČR k EU právně znamená, že se ČR právně stává smluvní stranou zakládacích smluv o EU a ES ve znění jejich novel, a fakt, že je ČR též smluvní stranou Přístupové smlouvy je formálně i věcně vlastně podružný - co se týče samotného aktu přistoupení ke smlouvám o EU a ES. Jedná se víceméně pouze o jeden z druhů právních nástrojů použitelných k přistoupení (který byl v tomto případě použit - z důvodů rozsáhlých úprav v těchto smlouvách pomocí Aktu o podmínkách přistoupení, který je nedílnou součástí Přístupové smlouvy) podle čl. 15 Vídeňské úmluvy. Přístupová smlouva sice zřejmě je, jak uvádí MZV v odpovědi č.4a, ke smlouvám o EU a ES v postavení pacta posterior (Nechávám stranou, že je opravdu otázkou, zda je Přístupová smlouva ke smlouvám o EU a ES ve vztahu lex specialis v souvislosti s čl. 53 SEU a čl. 314 SZES, jak uvádí MZV v odpovědi č.2 a č.3 - když uvedené články nejsou v žádném právním rozporu s čl. 61 odst. 2 Aktu o podmínkách přistoupení, a je tedy úplně jedno, zda se jedná o lex specialis, kromě tedy toho, že mi to přijde jako typické mlžení ... ale zdá se mi to dost podružné na to, abych to zde rozváděl...), nicméně nijak neruší platnost zakládacích smluv o EU a ES, potažmo jejich předchozích novel, pouze zavádí některá ustanovení, která je mění, zejm. rozšiřují počet smluvních stran. Přistoupení k mezinárodní smlouvě je podle zmíněného čl. 15 Vídeňské úmluvy zjevně právní úkon podle mezinárodního práva per se, vyjadřující souhlas být vázán smlouvou, ke které se přistupuje, a Přístupová smlouva je mj. právní nástroj provedení tohoto právního úkonu.


Co je ovšem především důležité a zdá se mi naprosto nepochybné, a z nejzákladnějšího úzu smluvního práva vyplývající, že smlouvy, jejichž smluvní stranou se v případě smluv o EU a ES prostřednictvím přistoupení za pomoci Přístupové smlouvy někdo stává, resp. dává souhlas v referendu, aby ji stát, jehož je občanem, ratifikoval a potažmo se stal i právně smluvní stranou smluv (k nimž je Přístupová smlouva podle svého čl. 1. a potažmo čl. 15 Vídeňské úmluvy prostředkem přistoupení), musely by být i tyto smlouvy plně a v českém znění přístupné občanům ČR - ještě před vyslovením takového souhlasu v referendu. Veškerá moc v ČR náleží podle čl. 2 Ústavy lidu a jedině ten podle Ústavy zplnomocňuje - dává podle ústavního pořádku ČR referendem právní mandát k přistoupení k zakládacím smlouvám o EU a ES resp. jejich novelách a potažmo vstupu ČR do EU - občané tedy - prostřednictvím referenda jako mandanti vlády - byli kolektivně tím subjektem, který podle stanovených vnitrostátních pravidel v zákonech č. 515/2002 Sb. a č. 114/2003 Sb. demokraticky rozhodovali, zda přistoupení k určitým smlouvám schválí, či nikoliv, a musely jim tedy takové smlouvy být v době vyslovování takového souhlasu oficiálně plně přístupné v úředním jazyce státu, kterého jsou občany a kterému rozumí - tedy v češtině.

To se velmi patrně nestalo - alespoň se tak velmi zdá z odpovědi MZV č. 2: "Česká republika podepsala a formálně právně podrobila svému vnitrostátnímu schvalovacímu procesu Přístupovou smlouvu, nikoli smlouvy, k nimž přistupovala". V odpovědi č.4a to navíc rozkošaťuje takto: "ČR proto podepsala a formálně právně podrobila svému vnitrostátnímu schvalovacímu procesu završenému ratifikací právě Přístupovou smlouvu, nikoli smlouvy, k nimž přistupovala. Přičemž dodává: Tento postup byl plně v souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu, s právem Evropské unie i s obecnými principy mezinárodního práva smluvního.

Takový postup se mi v případě udělování souhlasu s přistoupením k mezinárodním smlouvám udělovaném v referendu zdá navzdory prohlášení MZV býti výrazně právně chybný, a mám za to, že v důsledku může být považován až za sporný, neboť referendum není pouze politickým aktem, ale aktem právním, svěřujícím právní mandát k provedení určitého právního úkonu - v tomto případě úkonu přistoupení podle mezinárodního práva - a tedy souhlasu být vázán mezinárodními smlouvami podle čl. 15 Vídeňské úmluvy.

Přístupová smlouva je pouze krátkým dokumentem, který upravuje podmínky přistoupení k zakládacím smlouvám EU a ES resp. jejich novelám. Ratifikace Přístupové smlouvy sice znamená, že se ČR stane smluvní stranou smluv o EU a ES a tím členem EU, ale souhlas referenda s tím, aby taková přístupová smlouva byla ratifikována, by byl podle mého názoru nesporný jedině v případě, že i smlouvy, ke kterým je Přístupová smlouva prostředkem přistoupení, byly občanům ČR plně přístupny k nahlédnutí před konáním referenda v českém jazyce - a to nejméně tak dlouho před ním, jaká je rozumná doba na to, aby je průměrný občan stačil prostudovat. A to zcela bez ohledu na to, co stanovoval vnitrostátní zákon.

Přistoupení k mezinárodní smlouvě se souhlasem referenda je podle mého názoru právním aktem přistoupení k mezinárodní smlouvě per se, nikoliv pouze aktem ratifikace přístupové smlouvy per se - a takový akt by byl obecně nesporný jen v případě, že - jak již jsem výše napsal - jak Přístupová smlouva, tak především smlouvy ke kterým se prostřednictvím ní přistupuje (tedy zakládací smlouvy o EU a ES ve znění pozdějších změn) - v době PŘED udělením takového souhlasu v referendu - všechny právně existovaly v českém jazyce a byly přístupny občanům udělujícím v referendu souhlas s tím, aby se ČR stala jejich smluvní stranou a potažmo členem EU. V opačném případě se lze podle mého názoru obávat, že Přístupovou smlouvu lze považovat za smlouvu hrubě blanketní (smlouvu přistupující ke smlouvám, které právně neexistovaly, nebo nebyly fakticky přístupné v úředním jazyce přistupující země - ČR), a o platnosti souhlasu referenda s přistoupením lze pak vážně pochybovat.

Jinými slovy bez toho, aby text smlouvy existoval a byl přístupný k přečtení v jazyce toho, kdo s přistoupením k ní uděloval souhlas, a to v době PŘED udělováním takového souhlasu, není právní akt přistoupení k takové smlouvě právně nesporný - nechme stranou, zda by si bývali všichni lidé ty smlouvy přečetli - avšak každopádně souhlas s přistoupením ke smlouvě, kterou si ten, kdo takový souhlas dává, nemůže vůbec přečíst a potažmo porozumět tomu, co obsahuje, nemůže být platný. Občané totiž v referendu nevyslovovali souhlas výslovně pouze s ratifikací Přístupové smlouvy, ale především s tím, zda se ČR má jejím prostřednictvím věcně i právně stát členským státem Evropské unie - tedy zda ČR v právním smyslu jako subjekt mezinárodního práva má provést právní úkon přistoupení a stát se tak smluvní stranou smluv o EU a ES ve znění jejich novel a provádět pak všechny následné právní i věcné úkony z takových smluv vyplývající. EU formálně zakládá Smlouva o Evropské Unii (či tzv. "Maastrichtská smlouva") ve znění pozdějších změn, nikoli Přístupová smlouva. Otázka referenda totiž zněla:

"Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?"

Druhá část otázky referenda se patrně implicitně vztahovala k právnímu aktu přistoupení ke konkrétním smlouvám o EU a ES (neboť ty byly a jsou formálně-právní podstatou existence Evropské unie resp. ES), zatímco první část otázky - vzhledem k malému "s" ve slově smlouva - se vztahovala a vztahuje obecně formálně k jakékoliv smlouvě o přistoupení k nim a přistoupení k EU. - Naprosto zjevně proto, že právní úkon přistoupení k EU podle čl. 15 Vídeňské úmluvy a jeho provedení, je to podstatné, o co ústavním zákonem 515/2002 šlo zákonodárci naprosto především - tedy stanovit, že přistoupení k EU a potažmo smlouvám, které jí dávají právní rámec, vůbec nelze provést bez platného souhlasu občanů v referendu, a že bez takovéhoto souhlasu nemají orgány ČR vůbec mandát takové přistoupení provést - a bezpochyby tak chtěl zákonodárce především vytvořit přesně tu ústavní normu, na kterou pamatuje čl. 10a odst. 2 Ústavy ČR.


Měla (by) být Lisabonská smlouva schvalována referendem?

V ústavním zákoně 515/2002 Sb. o referendu o přistoupení ČR k EU je slovo smlouva opakovaně v termínu "smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii" - jak na to poukazoval již prezident ve svém podání k Ústavnímu soudu ČR ve věci přezkoumání tzv. Lisabonské smlouvy - uváděno s malým "s" a úplně stejně je tomu i v zákoně 114/2003 Sb. (schváleném den po podpisu Přístupové smlouvy v Athénách) - a zdá se mi tedy velmi patrné, že zákonodárce měl od začátku do konce opravdu na mysli jakoukoliv smlouvu, kterou se ČR stává členskou zemí EU.

Nyní schvalovaná Lisabonská smlouva takovou smlouvou zřejmě také - přinejmenším věcně - je, neboť v ní EU získává zbrusu novou právní subjektivitu resp. vůbec nějakou. O Lisabonské smlouvě by tedy, podle mého názoru, podle nyní platného ústavního pořádku ČR mělo být vyhlášeno referendum a udělování souhlasu s její ratifikací parlamentem ČR je podle českého ústavního pořádku možná neústavní, neboť EU "po Lisabonské smlouvě" konstituuje jasně jiný právní subjekt, než je současná EU. A podle znění čl. 10a odst. 2 Ústavy, potažmo zák. 515/2002 Sb. by mělo s ratifikací smlouvy přistupující k, nebo jednoduše konstituující novou EU, než tu současnou - udělit souhlas referendum, neboť i v r. 2004 se v referendu pokládala otázka, zda občané souhlasí s tím "aby se Česká republika stala členským státem Evropské unie". Stejný název "Evropská unie" (jejíž jméno - pokud to tedy chápu správně a nejedná se o dva různé subjekty - se v novelizovaných smlouvách už často, nicméně stále nepříliš konzistentně, zkracuje na název "Unie" - takže tam jednou figuruje to, podruhé ono) podle mého názoru nestačí, neboť - pokud je mi známo - v Lisabonské smlouvě není uvedeno, že by onen nový právní subjekt "Unie" podle čl. 47 novelizované smlouvy o EU, byl právním nástupcem té současné Evropské Unie. Jistě, to by se ještě dalo přejít a považovat to za implicitní, avšak důležitá je samozřejmě věcná podstata, která je ale v případě EU "po Lisabonské smlouvě" naprosto zjevně formálně i fakticky jiná a zahrnuje ve skutečnosti právní subjektivitu nikoli současné EU, ale ona nová "Unie" je podle čl. 1 (odd. 2b) Lisabonské smlouvy právní nástupkyní Evropských společenství, jejichž právní subjektivitu EU Lisabonskou smlouvou tak získává, a především získává v Lisabonské smlouvě právní subjektivitu zcela novou (podle čl. 1 odd. 55 LS) a stává se jejím prostřednictvím i věcně jiným právním subjektem s drtivou většinou formálních i materiálních znaků státu (i s jasně deklarovanou intencí stát se státem - alespoň podle oné nepřijaté "euroústavy" - z níž Lisabonská smlouva navíc čerpá naprosto drtivou většinu svého podstatného věcného obsahu) a nikoli být už pouze mezinárodní organizací - alespoň tedy formálně - jako v době přistoupení ČR do EU. Věcný rozdíl je tedy podle mého názoru tak zcela zásadní, jak formálně, tak věcně, že jej nelze pominout. Zákon 515/2002 Sb. i zákon 114/2003 Sb. navíc striktně užívá termín "přistoupení k Evropské Unii", což jistě nelze považovat za věcně totožný právní termín s termínem mezinárodního práva "přistoupení k mezinárodní smlouvě" (o EU), ale jedná se spíše o termín vyjadřující uskutečnění věcné podstaty vzniku členství ČR v organizaci s názvem Evropská unie (- nicméně nikoli tedy asi stát se jedním z členských států faktické federace s prvky unitárního státu, či jak to nazývat - neboť stát se obvykle ustavuje prohlášením suverenity a konstitucí a možná to vůbec nelze provést právním aktem uzavření mezinárodní smlouvy - viz dále). Orgány ČR tedy aby dostály převažujícímu duchu ústavního pořádku ČR, možná měly novelizovat zákon 515/2002 Sb., vydat zákon prováděcí a příslušné vyhlášky, a o Lisabonské smlouvě vyhlásit referendum - a podle zmíněného, v současnosti platného zákona, do 30 dnů po podpisu - do 13. ledna 2008.


Co za text Lisabonské smlouvy projednávají v parlamentu ČR?

Nic takového jako vyhlásit referendum však ČR v tomto termínu učinit ani ale nemohla, i kdyby nakrásně chtěla, protože podle vyjádření MZV vydala vláda Italské republiky text Lisabonské smlouvy vládě ČR až 1. února 2008. Není také úplně jasné, zda se už jednalo o ověřený opis podle ustanovení o depozitáři v čl. 7 Lisabonské smlouvy ("Tato smlouva, nazvaná Lisabonská smlouva, sepsaná v jediném vyhotovení v jazyce anglickém, bulharském, českém, dánském, estonském, finském, francouzském, irském, italském, litevském, lotyšském, maďarském, maltském, německém, nizozemském, polském, portugalském, rumunském, řeckém, slovenském, slovinském, španělském a švédském, přičemž všechna znění mají stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států."), resp. konečné certifikované autentické znění podle mezinárodního práva, protože MZV navíc ve své odpovědi poradcům senátora Josefa Kalbáče (č.1) z konce dubna 2008 uvádí:

- Resorty ČR byly vyzvány k uplatnění právně lingvistických připomínek ke stávajícím textům primárního práva a k Lisabonské smlouvě dne 27. února 2008. připomínky uplatnily: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ministerstvo dopravy Ministerstvo zemědělství, ministerstvo zahraničních věcí a Česká národní banka. Dodatečně dodalo připomínky rovněž ministerstvo vnitra. připomínky z prvního kola byly odeslány OKP (odbor komunitárního práva - pozn. aut.) formou jednotného dokumentu příslušnému právníkovi lingvistovi Rady dne 7. března 2008.

- Vypořádání z prvního kola bylo zasláno resortům k připomínkám do druhého kola dne 14. dubna 2008. OKP stanovil resortům lhůtu pro vyjádření do 21 dubna 2008 (tedy 7 dní! - pozn. aut.) V druhém kole připomínky uplatnily: Česká národní banka, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo financí. Je nyní na OKP doručené připomínky setřídit a do 24. dubna 2008 zaslat zpět příslušnému právníkovi lingvistovi Rady.


Z uvedeného se mi zdá patrné, že konečný text Lisabonské smlouvy zřejmě nebyl dokončen ještě na samém konci dubna 2008. Podepsán však byl již 13. prosince 2007 a byl vytištěn v parlamentních tiscích určených ke schvalování parlamentem už v lednu 2008 a zdrojem tohoto parlamentního textu byl nepochybně Úřední věstník EU. V Parlamentu se o něm už v obou komorách fakticky jednalo a navrženo tam bylo už i samotné hlasování o schválení její ratifikace, kterému nakonec v Senátu fakticky zabránilo pouze odeslání smlouvy k přezkumu Ústavním soudem z iniciativy senátorů ODS dne 24. dubna 2008 - tedy stejný den, kdy MZV teprve odesílalo poslední připomínky k jejímu textu do Bruselu.

Otázkou tedy je, zda text v parlamentních tiscích je shodný s textem po ukončení připomínkovacího řízení v květnu 2008 a zda text po oněch úpravách je k dipozici k rozhodování Ústavním soudem, resp. zda jím disponuje parlament ČR a zda Senát podle zákona o Ústavním soudu dodal k jeho rozhodování text po úpravách, či zda Ústavnímu soudu poskytl tyto jeho opravy - a zda tedy text, o kterém v současnosti rozhoduje Ústavní soud je autentické znění Lisabonské smlouvy. Tuto otázku by měly každopádně zkoumat legislativní odbory PČR - a v případě rozdílů by měly být vydány opravy parlamentních tisků a dodatek podání Senátu k Ústavnímu soudu obsahující tyto opravy.

V opačném případě se podle mého názoru lze i v případě beznámitkového výsledku řízení u Ústavního soudu a schválení ratifikace Lisabonské smlouvy v PČR obávat úspěšného znovuotevření řízení přezkumu - jak smlouvy samotné, tak způsobu schvalování její ratifikace - u Ústavního soudu. Kde by samozřejmě mohly zaznít i výše zmíněné otázky.

A každopádně : prezident, vzhledem ke svému pevnému názoru, smlouvu v takovém případě nejspíše opravdu nepodepíše - přinejmenším do doby, dokud neskončí všechna soudní řízení - a smlouva tedy v platnost do té doby tak jako tak nevstoupí - stejně jako nevstoupí v platnost z důvodu výsledku referenda v Irsku - dokud ji tam občané, byť čistě teoreticky, neschválí v referendu. To může trvat roky, a je otázkou, zda se tak kdy vůbec stane.

V této souvislosti je třeba i zmínit, že se objevují též zprávy, že EU už bez ohledu na to začala s praktickou a nákladnou implementací některých částí Lisabonské smlouvy, např. vytvářením rozsáhlého diplomatického aparátu vysokého komisaře pro zahraniční politiku, evropské obranné agentury, či třeba rušením stávajících smluv o třetím pilíři - jak na to poukazoval i prezident a vyjadřoval s postupem vlády zásadní nesouhlas.


Vyhlásila ČR ve Sbírce neověřená znění smluv o EU a ES?

Podle druhého pododstavce čl. 61 Aktu o podmínkách přistoupení bylo ČR předáno i české znění zakládacích smluv o EU a ES a jejich novel. MZV k tomu v odpovědi poradcům sen. Josefa Kalbáče z dubna 2008 uvádí: "Ověřená kopie tzv. Přístupové smlouvy z roku 2003, kterou ČR přistoupila k EU, včetně Aktu o podmínkách přistoupení (vše v českém jazyce) je uložena na MZV...Texty celého primárního práva v českém jazyce (tj. zejména zakládacích smluv včetně jejich změn) přirozeně součástí výše uvedené kopie nejsou, jelikož nejsou nedílnou součástí Přístupové smlouvy - viz čl. 61 odst. 2 Aktu o podmínkách přistoupení, podle kterého jsou znění vypracovaná v jazycích nových členských zemí pouze přiložena k přístupové smlouvě bez ověření" (Pro domo: každý nový členský stát přistupující k EU v roce 2004 měl na základě čl. 61 odst. 1 obdržet od vlády Italské republiky ověřenou kopii celého primárního práva v původních 12 jazykových verzích, nicméně dle informací OAA tyto ověřené kopie dosud MZV neobdrželo).(podtržení autor)

Přístupová smlouva a zřejmě právě texty těchto "přiložených" smluv pak byly patrně vyhlášeny v české Sbírce mezinárodních smluv (a to včetně oprav, které mezitím vznikly). Jak ale uvádí MZV, nebyla to ověřená znění. Je tedy otázkou, zda znění Sbírce mezinárodních smluv je zněním rozhodným podle mezinárodního práva (jehož zveřejnění vyžaduje český zákon o Sbírce zákonů a mez. smluv) a nebo se fakticky jedná pouze o neověřený překlad jak naznačuje vyjádření MZV. Smlouvy o EU a ES vč. jejich dosavadních novel (kromě Přístupové smlouvy Bulharska a Rumunska) totiž evidentně nejsou smlouvy, které by byly sjednány v českém jazyce, a podle logiky §6 odst. 1 zák. 309/1999 Sb. mělo být tedy nejspíš vyhlášeno jiné znění, rozhodné podle mezinárodního práva, což se evidentně nestalo a v české Sbírce mezinárodních smluv tak byl patrně vyhlášen pouze neověřený český překlad, který je za autentický text pouze prohlašován úpravou vzniklou později. Znění smluv o EU a ES a jejich novel, nepochybně rozhodné podle mezinárodního práva, tedy znění ověřené podle čl. 61 odst. 1 Aktu o podmínkách přistoupení, resp. podle ustanovení samotných smluv o EU a ES a čl. 77/2 Vídeňské úmluvy (např. text ve francouzštině, neboť Francie je zakládajícím členem ES) však Itálie tak jako tak dosud ČR podle vyjádření MZV nedodala - více než 4 roky po přistoupení - takže i kdyby to nakrásně ve Sbírce ČR vyhlásit chtěla, nemá dodnes jaksi z čeho.

Asi to není tak podstatné - jako ona zřejmá neexistence těch textů v češtině v době referenda - nicméně každopádně to ukazuje, jaký v tom panuje zmatek. - Jak jinak lze totiž vidět poměry v mezinárodní organizaci, která dokonce aspiruje na to, stát se státem - a staví si i onu obrovskou a nákladnou infrastrukturu četných paláců a institucí - když není ani schopna řádně dodat přistupujícím zemím texty nejzákladnějších smluv, na nichž je založena? - A to do té míry, že to možná v důsledku až zpochybňuje členství možná celé třetiny států, které se tohoto podniku účastní? Nepůsobí to celé poněkud absurdně?

 

Kterak se Vláďa Č. R. stal animírkou v Evropském domě

Celé to pozadí vzniku našeho členství v EU mi přijde tak nějak natolik absurdní, že je to až vhodným místem k užití krásného českého slova prdel s přívlastkem pěkná. Ale vymýšlejí to často vesměs tradičně Francouzi, užijmež tedy ta jejich, která se s tím naším tak rýmují či aliterují. Samozřejmě jen v duchu, psst!

Zdá se mi to celé být, jakoby občan bombardován zvěstmi o zaručeném desetinásobku poslal právního zástupce, aby mu založil konto ve skvělé (jak většina podobných advokátů zrovna říkala a propagovala) zahraniční bance. A milý pan advokát chodil pak tedy s vážným výrazem do nové pobočky a tam mu pak dali k podpisu krásnou novou tříčlánkovou "přístupovou smlouvu" (a dokonce ta skvělá banka dovolovala každému advokátovi zapracovat své námitky k jejím četným přívěskům), smlouvičku o tom, že jeho mandant tak přistoupí k x-tisíc stránkové smlouvě o vedení účtu, s tím, že ji banka ale předloží v jeho jazyce až později - protože ji nestihla ještě přeložit apod.. Celá situace se mu zdála maličko trapná, jako on sám, nicméně pověst banky byla tak skvělá a vidina nabízeného marginálního akcionářství tak lákavá, že si vyžádal zplnomocnění svého beztak naivního klienta a podepsal.

A tak občan, nic netuše, zplnomocnil svého advokáta, aby uzavřel "přístupovou smlouvu" a vesměs zejména proto, že to advokát sám po něm chtěl a maloval mu v zářivých barvách onu skvělou zahraniční banku (protože nejspíš slibovala, jak už to bývá, že se s juristou šábne) - aby mu jeho mandant dal plnou moc k uzavření oné přístupové smlouvičky. Což se za všeobecného hledění do oslepujících zítřků stane. Pan advokát ji uzavře, aniž by předtím dal svému mandantovi občanovi přečíst onu smlouvu o jeho kontě, nebo ji četl sám - protože ji jednoduše ona skvělá zahraniční banka, dosud nevydala ...a přece o ni ani tak nějak nešlo (a nástupcovi koncipienti to pak velebili být v souladu pomalu s obojím právem).

Počítám, že téměř každý, kdo má všech pět pohromadě, kdyby to byl býval byl nebyl nevěděl, tak žádnou plnou moc tomu advokátovi nedával - nebo alespoň do té banky nevloží všechny své úspory - a případně se bude naopak - pokud to zjistí - dožadovat, aby byl onen advokát zbaven svéprávnosti a veškeré jeho právní úkony za klienta anulovány - protože to je šílené a mohl by dost dobře přijít na buben a mizinu.

V našem případě ale není vůbec třeba - naštěstí nebo naneštěstí, jak komu libo - zacházet do takových extrémů - a onoho právníčka svéprávnosti zbavovat - neboť tak jeho mladý nástupce téměř vzápětí činí dobrovolně sám - klienta se už ani neptá - podpisem další nové x-set stránkové smlouvy s onou skvělou bankou - díky níž o ni každopádně jeho úřad definitivně přijde. - Ančto banka postupem času a dějin správně usoudila, že její klienti a jejich právní zástupci nejsou, ještě nebo už, dostatečně svéprávní, aby byli další smlouvy schopni uzavírat, neboť se beztak ukázalo, že smlouvy stejně před podpisem nečtou - a tak to vzala pro příště raději pro jistotu definitivně na sebe (aniž by samozřejmě dodala v platném znění alespoň onu předchozí smlouvu o účtě - alespoň v onom cizím jazyce - bylo by to přece plejtvání papírem). Naštěstí ji ale odmítnou jiní občané, kteří ještě nebo už umí číst a kterých se jejich advokáti neprozřetelně ptali. To ale ovšem nebrání bance - je to koneckonců základ jejího byznysu - aby furt tu samou smlouvu o kontě jako na začátku přepsala do klonu oné smlouvy o nesvéprávnosti, a znovu ji nabízela, jakkoli se zpožděním a pod jiným názvem. Avšak...I zbrusu novému advokátovi, který to ještě co koncipient v tisku rád kritizoval, by se líbilo být akcionářem, nechce prošvihnout vlak, čekavše totiž třeba rodinu...

A ač se to tedy může zdát některým podivínům podivné - navrhovat takové pošetilosti - banka se ve svém kontroverzním kroku nemýlila - neboť ho proti všem očekáváním zdravého rozumu drtivá většina advokátů přijala s ovacemi - a už si plnila svá péra a sázela jimi parafy jako o závod na každém rohu onoho utěšeně se rozrůstajícího bankovního impéria - neboť už vědí, že neoblíbenost plodí neimperiální imperátory. Nebo alespoň jejich eunuchy.

V našem případě si za onoho advokáta můžeme samozřejmě dosadit třeba svým pánstvím veleznámého pána Vláďu Č. R. (co jiného má ostatně na starost, než zastupovat občany), za klienta - jak jinak - náš prostý lid, a za onu skvělou banku třeba velectěnou paní Unii E., sídlem v ulici zákona (- ostatně její nejstarší řemeslo se beztak stěžejně projevuje cedulovým a investičním bankovnictvím) - ale pak nejde už jen o peníze - jakkoli, samozřejmě - v první řadě.


Lze mezinárodní smlouvou založit stát?

Abych na závěr uvedl příklad faktu, že EU prostřednictvím oné fakticky - snad nebude vadit, když užiji toho termínu : naoktrojované Lisabonské smlouvy (o způsobu jejího "sjednání" a schvalování lze v našich zeměpisných šířkách těžko užít případnější termín) - (ne)falšovaně usiluje o to, stát se státem (či dokonce - jak někdy říká neimperátor Manuel B. "neimperiálním impériem" - možná inspirován naším "nepolitickým politikem") - tak si neodpustím citovat ustanovení čl. 3 odst. 2 SZES/SFEU podle Lisabonské smlouvy, kde se zavádí toto ustanovení:

"Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost. "

a čl. 2 odst. 1. SZES/SFEU:

"Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie."

Platná Vídeňská úmluva o smluvním právu, o které byla už řeč výše, však říká:

Článek 1

Tato úmluva se vztahuje na smlouvy mezi státy.

Článek 2

smlouva" je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv

Článek 5

Tato úmluva se vztahuje na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, a na každou smlouvu přijatou v mezinárodní organizaci, bez újmy všech příslušných pravidel dané organizace.

Článek 6

Každý stát má způsobilost uzavírat smlouvy.

Ústava ČR článek 1.:

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

 

Z logiky citovaných ustanovení Vídeňské úmluvy i dalších zásad mezinárodního práva stanovených např. v Chartě OSN se totiž zdá, že žádná mezinárodní organizace, tím méně EU, žádnou mezinárodní smlouvou, tím méně Lisabonskou smlouvou, nemůže nabýt výlučné pravomoci uzavírat mezinárodní smlouvy. Toto právo je čl. 6. Vídeňské úmluvy vztahující se na všechny mezinárodní smlouvy v souladu se zásadou svrchované rovnosti a nezávislosti všech států vyjádřenou v 6. clause preambule Vídeňské úmluvy, odvozenou od čl. 2. odst. 1. Charty OSN - totiž zcela zjevně přiznáno výslovně státům, nikoliv mezinárodním organizacím.

Může snad pak toto právo být jako výlučné delegováno na mezinárodní organizaci, ačkoli by tím byl zjevně vyprázdněn čl. 6 Vídeňské úmluvy vůči dotčeným státům? (A každopádně podíl jejich rozhodování o tom se stal jasně nerovným podle onoho staro-nového principu hlasování kvalifikovanou většinou v rozporu se zásadou svrchované rovnosti.) Evropská unie není (dosud) z hlediska práva stát a žádnou mezinárodní smlouvou se jím zjevně nemůže stát, přinejmenším ne nabýt výhradního práva uzavírat mezinárodní smlouvy v rozporu s čl. 6 Vídeňské úmluvy - na úkor svých členských států - neboť by to zásadně omezilo významný prvek podstaty jejich suverenity, stanovené jak jejich ústavami, tak platným mezinárodním právem - a v důsledku tedy v případě ČR i moc jejích občanů i lidí - svobodných a oprávněných podle čl. 1. a 2. Ústavy ČR - moc, od níž je moc orgánů ČR odvozována.

Rušit EU, jak se rádo říká, snad chtějí jen extrémisté - jak ale nazývat ty, kteří už už chtějí en-bloc rušit 27 států ?

Lapidárně řečeno, Lisabonská smlouva by podle těchto svých výše zmíněných "gumových" ustanovení mohla být prakticky poslední mezinárodní smlouvou, kterou by členské země EU suverénně uzavřely nebo neuzavřely bez nutnosti ptát se po souhlasu Bruselu. ...Natožpak aby se o tom pak rozhodovalo v referendech.

Nejsou proto ratifikace Lisabonské smlouvy, které dosud proběhly, sporné nejen pro formální nedostatky při předávání oficiálních textů depozitářem, ale i věcně, neboť by Lisabonská smlouva, resp. některá její ustanovení, zdá se, uvedla právo EU do principiálního rozporu s těmi nejzákladnějšími principy platného mezinárodního práva?

Nemohly by být tedy z tohoto důvodu další pokusy o ratifikaci Lisabonské smlouvy považovány za závažný a nezodpovědný hazard se samotnou podstatou podstaty stability platného mezinárodního práva - tedy řádu mezinárodních smluv - a potažmo tedy vůbec s mezinárodním řádem jako takovým? Řádem, který mezi sebou založilo jen v případě Vídeňské úmluvy už většina zemí tohoto světa, řádem který zajišťuje jejich suverenitu a jistotu mezinárodního práva, řádem ve kterém jen v Evropě žije 490 miliónů lidí - kteří navíc podle průzkumů po většině s takovýmto směřováním velké politiky nesouhlasí - až se už otevřeně začíná hovořit i o tom, že se EU odtrhla od občanů. - Nedala by se takovýmto ústupkem od platného mezinárodního práva v sázku nejen suverenita a tedy svéprávnost ČR a ostatních zemí EU, ale s ní i relativně stabilní, nicméně křehký společenský kontrakt a smír, stejně tak jako mezinárodní stabilita - nejen v Evropě, ale vzhledem k jejímu vlivu i ve světě obecně?


©Jan Zeman, 2008